Historie Vánoc

Vánoce patří mezi nejvýznamnější svátky na světě. Dnes si je spojujeme především s narozením Ježíše Krista, rodinnými setkáními, vánočním stromkem, dárky, koledami a svátečním jídlem. Jejich dnešní podoba se vyvíjela postupně. Formovala se během mnoha staletí a ovlivnily ji křesťanské tradice, starší zimní oslavy, lidové zvyky i společenské změny.

Pokud chceme pochopit, jak vznikly dnešní Vánoce, musíme se vrátit do dob před rozšířením křesťanství.

V minulosti byla pro lidstvo zima náročným obdobím. Dny se zkracovaly, noci prodlužovaly a příroda se postupně ukládala ke spánku. Důležitým okamžikem proto býval zimní slunovrat – nejkratší den a nejdelší noc v roce. Po něm se dny začaly opět prodlužovat, a tak slunovrat symbolizoval návrat světla a nový začátek. Na severní polokouli nastává zimní slunovrat obvykle 21. nebo 22. prosince a pro mnohé starověké společnosti patřil k významným událostem roku.

Význam Slunce a jeho ročního cyklu lze pozorovat také na starověkých stavbách. Jedním z nejznámějších příkladů je Stonehenge v dnešní Anglii. Hlavní osa této monumentální stavby souvisí s polohou Slunce během letního a zimního slunovratu. To naznačuje, že slunovrat měl pro lidi, kteří Stonehenge vystavěli, zvláštní význam.

Zimní slunovrat však nebyl pouze evropskou záležitostí. V Íránu a Afghánistánu se dodnes zachovala tradice Yalda, která se koná během poslední noci podzimu a souvisí s nejdelší nocí v roce. Během Yaldy se rodina tradičně schází u svých nejstarších členů, kde se společně jí, vyprávějí se příběhy, recituje poezie a hrají hry. Na stole bývají například granátová jablka, melouny, ořechy a sušené ovoce. Světlo a červené plody symbolizují teplo a život. Yalda tak představuje oslavu světla, rodiny a příchodu delších dnů.

V germánských a severských oblastech existoval zimní svátek nazývaný Yule, ve staré norštině jól. Jeho přesná podoba se v průběhu staletí měnila a nebyla všude stejná, víme však, že byl spojen s hostinami, pitím a náboženskými obřady. Zimní hostiny měly také praktický význam. Před zimou se část hospodářských zvířat porážela, protože nebylo možné zajistit dostatek krmiva pro všechna zvířata. Lidé tak měli k dispozici čerstvé maso a nápoje připravené během předchozích měsíců.

S Yule a dalšími evropskými zimními tradicemi se postupně spojovaly také stále zelené rostliny. Zůstávaly zelené i během nejchladnější části roku, a proto mohly symbolizovat život a jeho pokračování během zimy. Používání zelených větviček k zimní výzdobě se později stalo součástí různých evropských vánočních tradic. Samotné slovo Yule přežilo dodnes. V některých skandinávských jazycích se slova odvozená od jól stále používají jako označení Vánoc.

Yule se původně neslavilo ve stejnou dobu jako dnešní Vánoce. Podle středověkých severských pramenů se starší oslavy konaly uprostřed zimy, pravděpodobně přibližně v polovině ledna. Když se v severní Evropě postupně šířilo křesťanství, Yule se začalo propojovat s křesťanskými Vánocemi. Podle Ságy o Håkonovi Dobrém norský král Håkon I. v 10. století ustanovil, aby se Yule začalo slavit ve stejnou dobu jako křesťanské Vánoce. Starší název svátku však nezanikl a ve skandinávských jazycích se zachoval dodnes.

Zatímco sever Evropy měl své vlastní zimní tradice, ve starověkém Římě patřily k nejvýznamnějším prosincovým svátkům saturnálie (Saturnalia). Byly zasvěceny římskému bohu Saturnovi, který byl spojován především se zemědělstvím a setím. Oslavy začínaly 17. prosince a postupně se rozšířily na několik dní.

Saturnálie patřily mezi nejveselejší svátky římského roku. Lidé pořádali hostiny, navštěvovali se, pili, bavili se a vyměňovali si drobné dary. Během svátků byly povoleny také některé formy hazardních her, které byly za běžných okolností omezovány. Zajímavou součástí Saturnálií bylo dočasné uvolnění společenských pravidel. Otroci dostávali během oslav větší svobodu a v některých domácnostech mohli hodovat společně se svými pány. Někdy je během hostiny dokonce symbolicky obsluhovali samotní páni.

Během posledních dnů oslav se také rozdávaly dárky. Oblíbené byly zejména malé voskové nebo terakotové figurky nazývané sigilla. Prodávaly se spolu s dalšími drobnými dary na zvláštních trzích. Hostiny, dárky a prosincové oslavy Saturnálií se v některých ohledech podobají pozdějším vánočním zvykům. Vánoce však nevznikly pouhým přejmenováním Saturnálií. Saturnálie byly samostatným římským svátkem, zatímco křesťanské Vánoce se začaly formovat až později.

V pozdní Římské říši se rozšířilo uctívání božstva Sol Invictus, jehož název v překladu znamená „Nepřemožitelné Slunce“. Sol Invictus představoval sluneční božstvo a jeho uctívání bylo spojeno se symbolikou Slunce, světla a moci. Významným podporovatelem Sol Invictus byl římský císař Aurelianus, který vládl v letech 270–275 n. l. V roce 274 n. l. prosadil kult tohoto božstva v Římské říši. V Římě mu nechal vybudovat chrám a ustanovil také zvláštní kněžstvo, které se staralo o jeho uctívání. Sol Invictus měl pravděpodobně posílit náboženskou a politickou jednotu říše.

S Nepřemožitelným Sluncem byl spojován svátek Natalis Invicti, tedy „narození Nepřemožitelného“, který v římském kalendáři ze 4. století připadal na 25. prosince. Tento svátek oslavoval Sol Invictus a jeho sluneční symboliku.

První křesťané se soustředili především na Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, proto měly zpočátku větší význam Velikonoce než oslava jeho narození. Samotná Bible neuvádí přesné datum Ježíšova narození, a tak z jejího textu nedokážeme spolehlivě určit den ani měsíc, ve kterém se Ježíš narodil. Situace křesťanů v Římské říši se výrazně změnila na začátku 4. století. V roce 313 n. l. císaři Konstantin I. a Licinius zajistili křesťanům náboženskou toleranci prostřednictvím dohody tradičně označované jako Milánský edikt. V roce 325 n. l. svolal císař Konstantin První nicejský koncil, jehož jedním z hlavních témat byl spor o vztahu Ježíše Krista k Bohu Otci. Koncil přijal Nicejské vyznání víry a potvrdil učení o božské podstatě Syna. V roce 380 n. l. vydal císař Theodosius I. společně se spolucísaři Soluňský edikt, kterým se nicejské křesťanství stalo státem prosazovanou formou křesťanské víry.

Ze 4. století pochází také nejstarší doklad o tom, že křesťané v Římě slavili narození Ježíše Krista 25. prosince. Tato oslava byla v Římě doložena v souvislosti s rokem 336 n. l. Proč bylo zvoleno právě toto datum, není zcela jasné. Jedno z vysvětlení souvisí s římským prostředím a zimní symbolikou Slunce. Druhé vychází ze starokřesťanských výpočtů, podle kterých bylo Ježíšovo početí spojováno s 25. březnem. Devět měsíců od tohoto data připadá na 25. prosince. Přesný důvod výběru data proto neznáme, ale během 4. století se 25. prosinec stal významným datem křesťanské oslavy Kristova narození.

Po pádu Západořímské říše se křesťanství postupně šířilo mezi další evropské národy a spolu s ním se šířila i oslava Vánoc. Během středověku se Vánoce staly jedním z významných období křesťanského kalendáře. Narození Ježíše Krista se slavilo 25. prosince a vánoční období pokračovalo až do svátku Zjevení Páně 6. ledna. S tím souvisí tradice známá jako dvanáct dní Vánoc. Důležitou součástí svátků byly bohoslužby. V kostelech a klášterech se konaly mše, zpívaly se náboženské písně a později se objevovala také dramatická představení událostí spojených s narozením Ježíše Krista.

Vánoce však nebyly pouze obdobím modliteb. Byly také časem hostin, společenských setkání, hudby a zábavy. Bohatí šlechtici pořádali velké hostiny, zatímco chudší rodiny slavily podle svých možností. Významnou součástí křesťanských Vánoc se stala také dobročinnost. Kláštery, církev a bohatší členové společnosti rozdávali chudým jídlo, oblečení a další pomoc. Dary se v závislosti na zemi a období předávaly o Vánocích, na Nový rok nebo na svátek svatého Mikuláše. Vánoce tak postupně spojovaly náboženskou oslavu narození Krista s hostinami, společenskými setkáními, dobročinností a místními lidovými zvyky.

V 17. století získali v Anglii velký politický a náboženský vliv puritáni, kteří se snažili odstranit z křesťanství tradice, jež podle nich neměly dostatečný základ v Bibli. Kritizovali také způsob slavení Vánoc, protože se během nich často hodně jedlo, pilo, tančilo a bavilo. Takové oslavy považovali za nevhodné pro křesťanský svátek. Během anglické občanské války a vlády parlamentu tak začaly být tradiční svátky omezovány a v roce 1647 parlament zrušil tradici slavení Vánoc, Velikonoc a Letnic.

Mnoha Angličanům se tato opatření nelíbila. Lidé se nadále pokoušeli Vánoce slavit a v některých městech vypukly protesty a nepokoje. Úřady se zároveň snažily zajistit, aby byl 25. prosinec obyčejným pracovním dnem. Situace se změnila v roce 1660, kdy byla v Anglii obnovena monarchie, a na trůn nastoupil Karel II. Zákazy z puritánského období přestaly platit a Vánoce se mohly opět veřejně slavit.

Výrazná proměna Vánoc nastala v 19. století, zejména v Británii, kde se začala výrazněji formovat představa Vánoc jako rodinného svátku. Velký význam mělo období vlády britské královny Viktorie, která vládla v letech 1837–1901. Vánoce byly stále více spojovány s rodinou, dětmi, dárky, dobročinností a domácí výzdobou.

K popularizaci vánočního stromku přispěla britská královská rodina. Manžel královny Viktorie, princ Albert, pocházel z Německa, kde již byla tradice zdobení vánočních stromků rozšířená. Vánoční stromky se v Británii objevovaly již před Albertem, ale královská rodina výrazně pomohla zvýšit jejich popularitu. V roce 1848 zveřejnil časopis Illustrated London News ilustraci královny Viktorie, prince Alberta a jejich dětí u ozdobeného vánočního stromku. Ilustrace zaujala veřejnost a přispěla k tomu, aby se tento zvyk ujal v britských rodinách.

V 19. století se rozšířily také další tradice, které si dnes s Vánocemi běžně spojujeme. V roce 1843 vzniklo v Británii první komerčně vyráběné vánoční přání a postupně se také rozvíjela výroba vánočních ozdob a dárků. Popularitu získávaly vánoční písně a koledy. Rozvoj železnic umožnil lidem snadněji cestovat za svými rodinami a rozvoj poštovních služeb usnadnil posílání vánočních přání a dárků. Vánoce tak během 19. století postupně získaly podobu rodinného svátku, která se v mnoha ohledech podobá dnešním oslavám.

Významný vliv na představu Vánoc měl v 19. století anglický spisovatel Charles Dickens. V roce 1843 vydal známou novelu Vánoční koleda (A Christmas Carol). Její hlavní postavou je bohatý, lakomý a zatrpklý Ebenezer Scrooge, který nemá rád Vánoce a odmítá pomáhat druhým. Během Štědrého večera ho navštíví duchové, kteří mu ukážou jeho minulost, přítomnost a možnou budoucnost. Scrooge si postupně uvědomí důsledky svého chování a změní svůj život.

Kniha měla velký úspěch a pomohla posílit představu Vánoc jako období rodiny, štědrosti, soucitu, dobročinnosti a pomoci lidem v nouzi. Dickens moderní Vánoce nevytvořil, jeho příběh však velmi dobře zachytil a popularizoval hodnoty, které se v 19. století začaly stále více spojovat s Vánocemi.

Během 20. století mnohé vánoční tradice stále více pronikaly do dalších částí světa. Pomohly tomu noviny, rozhlas, film, televize a později také internet. Vánoce se zároveň staly významnou součástí obchodu. Firmy začaly využívat vánoční období k reklamě a prodeji dárků, hraček, jídla a dekorací a nakupování se postupně stalo výraznou součástí moderních Vánoc.

Velmi populární postavou se stal také Santa Claus. Jeho dnešní podoba se postupně zformovala z několika evropských a amerických tradic, přičemž jedním z nejvýznamnějších historických základů byla postava křesťanského svatého Mikuláše, biskupa spojovaného se štědrostí a obdarováváním. Film, reklama a populární kultura během 20. století pomohly rozšířit představu Santa Clause jako veselého staršího muže s bílým plnovousem, který během Vánoc přináší dětem dárky.

Dnešní Vánoce jsou výsledkem po staletí trvajícího historického vývoje. Jejich základ tvoří křesťanská oslava narození Ježíše Krista, k nimž se během doby přidávaly různé místní, rodinné a společenské tradice. Pro křesťany zůstávají Vánoce především náboženským svátkem připomínajícím narození Ježíše Krista, zatímco pro mnoho dalších lidí mají především kulturní a rodinný význam. Mezi nejznámější dnešní tradice patří vánoční stromek, dárky, koledy, světelná výzdoba, vánoční trhy, sváteční jídla a rodinná setkání, přičemž jejich konkrétní podoba se v jednotlivých zemích výrazně liší.

Moderní Vánoce tedy nevznikly z jedné události ani z jediného starověkého svátku. Formovaly se postupně: starověké společnosti oslavovaly období zimního slunovratu, křesťané začali ve 4. století slavit narození Ježíše Krista 25. prosince, středověk přinesl množství náboženských a lidových tradic a 19. století výrazně posílilo rodinný charakter svátků. Spojením těchto historických období a tradic postupně vznikly Vánoce, jak je známe dnes.